Blog

Rozhovor s Michalem Thomesem o Rock for People

Festival Rock for People letos konečně zase proběhl na svém tradičním místě – na letišti v Hradci Králové. Jak tenhle festival vznikl, jaké jsou vize do budoucna a o zážitcích z uplynulých ročníků jsme se bavili přímo se sympatickým pořadatelem Michalem Thomesem.

Jak to bylo s prvním ročníkem, kde se vzal celej koncept?

Michal: To už je tak dávno, že si úplně nepamatuju jestli v tom byl vůbec nějakej koncept nebo nápad. S kolegou jsme si říkali, že by bylo fajn, kdybychom nemuseli furt dojíždět za kapelama a mohli si sami udělat koncert víceméně pro sebe a svý kamarády. Chtěli jsme to pojmout jako takovej mejdan pro známý a ono se to tak nějak rozrostlo. My se až v průběhu začali učit jak se to dělá.. nebylo to tak, že jsme si řekli ,,Tak a teď se staneme pořadately akcí a máme to vymyšlený’’. Business plán a tak? To vůbec. 

Takže to vlastně vzniklo z lásky k hudbě?

Michal: To určitě, to byl čirej amaterismus a nadšení pro tu věc. Bavily nás rockový kapely, který jsme chtěli mít u nás v Českým Brodě. Možná to trochu souviselo i s egem a hrdostí, jako že jsme něco udělali a dokázali. Takže to jsou ty prazáklady toho všeho.
První rok přišlo asi 1 100 lidí – to nás dost překvapilo. Dalo nám to křídla a už jsme začali vymýšlet další rok, kterej byl zase o něco úspěšnější. Zvětšovali jsme objem areálu i kapel a tak to samo nějak postupně s roky rostlo až do dnešní podoby.

Chodíš se ještě po těch letech na ty koncerty sám pobavit? 

Michal: Jasně. Já jsem vymetač koncertů haha. Dřív jsem byl teda větší. Před covidem jsem jezdil na showcase festivaly různě po světě. Samozřejmě mám pár oblíbenců, který jsem si nenechal ujít, ale víc než ty mega koncerty mě baví hledat novou muziku a objevovat nový kapely. Cejtím v tom větší satisfakci než jít na koncert nějaký kapely, která je sice obrovská, ale už mě to tak nenadchne.

Teď je teda 27. ročník, pokud se nemýlím?

Michal: No tak ono je těžký si to teď spočítat. V roce 2019 jsme uspořádali 25. ročník regulérního Rock for people. Mezitím ale proběhly i mimořádné ročníky, jako např. Rock for people Europe v Plzni, což bylo v roce 2015, pak jsme měli malý ročník Rock for People Hope v roce 2020. Takže letos by to měl být regulérně 28. ročník, my tyhle zmíněné ale v podstatě bereme jako takové meziročníky, takže od roku 2019 čekáme na uskutečnění 26. ročníku RFP.

Věříš tomu, že příští ročník proběhne ve vší parádě tak, jak by měl? Jaká je vlastně kapacita za normálního stavu?

Michal: Věřim tomu tak, jak se věřit dá a může a nepřipouštím si variantu, že by to už nemělo proběhnout. Když se to stalo poprvé a rušili jsme festival, tak to dost bolelo. Teď už jsem ale přesvědčen, že se to díky očkování a všemu, co musíme podstoupit, stabilizuje a že se svět s tím virem naučí žít. Musíme si prostě vytvořit kolektivní imunitu a bude to opravdu jen běžná záležitost, kdy si to pár lidí prodělá během roku, kdy budeme moci všichni žít a fungovat. S nadsázkou taková malá chřipečka. Za normální situace pojme areál 30 tis. návštěvníků, jsme ale jeho provozovatelem po celý rok a máme velký zájem ho postupně zvětšovat, aby ta kapacita mohla ještě růst. V plánu máme alespoň 35-40 tis. Rezervy tu ještě jsou, když se areál pojme o trochu jinak.

Jakým způsobem se vybírají headlineři pro festivaly?

Michal: Těch kritérií je několik. Zásadní je asi cenová dostupnost. Já si můžu říct, že bych tu chtěl mít Rolling Stones nebo U2, ale zároveň vim, že to je nesmysl, že se to nemůže nikdy povést. Jsou totiž tak drazí a produkčně nároční, že je to nerealizovatelný v těchhle lokálních podmínkách, které tu máme. Takže musím lovit v tom rybníce, kde jsou ryby, na který mám háček a na který dosáhnu. Samozřejmě tam ta ambice – jít o kousek vejš – je, takže zatím asi ti Green day jsou nejvíc, kam jsme dosáhli. Už nám ale pod rukama prošla opravdu spousta velkejch kapel jako Arctic Monkeys, Prodigy, Manu Chao, The Killers a další. Což jsou kapely, který bych si během prvního ročníku snad ani nevysnil. 

Na kterého z headlinerů jsi byl pyšný, že se vám povedlo ho booknout?

Michal: Těch interpretů bylo určitě víc. V roce 2010 jsme přivezli Muse, 2012 měli být Faith No More, z čehož jsme měli taky opravdu radost. Ti ale nakonec neodehráli kvůli dvěma bouřkám, takže z toho nakonec byl spíše bolehlav. Na tom samém ročníku byl ale i Skrillex, který v té době byl obrovskej. Samozřejmě z hlediska velikosti jsou to asi Green Day, kteří měli být na minulém ročníku 2020, byli odloženi na letošek a z letoška přeloženi na 2022.  Jsou už ale potvrzeni a na příští rok s námi počítají, takže se je na co těšit.

Kdy nastala chvíle, že jste si řekli, že jste rádi, že jste do toho kdysi šli?

Michal: To si řikám pořád! Já jsem rád. Vždycky když se za tím ohlídnu, tak si řikám, že největší zásluha je to, že jsem to všechno vydžel. Ty dobrý momenty člověka nabíjej, ale pak jsou zlý momenty, který tě úpolně vysajou. Když konal ročník v roce 2012 – z ročníku, kterej vypadal úplně parádně se najednou stane noční můra, kdy se řešej pojistný věci, ohromný škody atd. Ty Faith No More byly obrovská škoda, co se týče zážitku, ale i finančně, jelikož se na to nevztahuje žádná pojistka. Řešíš prostě velký nepříjemnosti a je z toho vlastně nakonec ročník, na kterej bys nejradši zapomněl.

Na to rovnou napojím další otázku. Jakej byl nejděsivější zážitek za celou éru Rock for People?

Michal: To byl určitě ten rok 2012, kdy jsme museli evakuovat festival a celej ho přerušit. Byla to hrozně dramatická situace, počasí bylo šílený. Pamatuju si, jak jsem byl úplně ochromenej hrůzou, že se tady někomu něco stane. Vzduchem lítaly stany a toitoiky, padaly ohromný konstrukce. Vypadalo to, že to je bez šance, aby se tady někomu něco vážnýho nestalo. Naštěstí, musim zaklepat na zuby, to byly jen nějaký vyvrknutý kotníky a drobnosti, ale jinak se nikomu nic nestalo.
Žádnej pořadatel nechce zažít festival, kde někdo třeba umře. To je noční můra každýho a mnohokrát v historii se to někomu stalo. Člověk nechce patřit mezi ty, který to postihlo. To je hrozný pro všechny – pro rodiny, kamarády, ale i pro toho pořadatele, kterej udělal maximum, ale stejně pak na něj padne stín, jestli něco nepodcenil a  jestli za to nemůže přímo on. 

A co byl naopak nejvtipnější nebo nejbizarnější zážitek?

Michal: Veselých zážitků z natáčení je během festivalu tolik, že je těžký přenést nějakej ‘’HAHA’’ moment, kterej by byl tak jako univerzálně vtipnej, takže mě v tuhle chvíli úplně nic nenapadá. Ten bizarní byl asi když se nám popraly dvě kapely v zákulisí. Die Antwoord měli konflikt s Cage the Elephant kvůli tomu, že DA měli arogantního bodyguarda, kterej se choval dost nevybíravě a bylo z toho tak trochu haló. Všechno se to ale dalo vyřešit a nakonec to dopadlo celkem dobře.

Když už jsme u těch bizarností, co byl nejbizarnější kapelní požadavek?

Michal: Já spíš řeknu věc, která se nestala přímo nám, ale stala se na koncertě jednoho interpreta, kterej si zažádal o kyslíkovej tank, do kterýho by si mohl lehnout a inhalovat. Naštěstí u nás ty požadavky jsou poměrně umírněný. Většinou z hlediska nějakýho sortimentu – nějakejch speciálních alkoholů, který se tady ani nedaj sehnat. Oni na tom samozřejmě trvaj, že zrovna takovýhle pivo potřebujou. Jsou na to už specializovaný obchody, všechno se to nakonec nějak sežene, ale kolikrát je to dost náročný.

Zpátky k letošnímu ročníku, celý festival je momentálně cashless, nebáli jste se reakcí návštěvníků?

Michal: To ani ne, my to naopak bereme tak, že je letos ročník menší a že máme příležitost si vyzkoušet něco, k čemu to stejně obecně spěje všude. Takže radši to zkusit na menším ročníku než to plácnout přímo na velký. Za nás dobrý.

Prošla jsem si areál a celkem dostkrát jsem potkala transparenty a různé cedule s nápisem ‘’co2jde’’, tak o co tu jde?

Michal: Letos jsme se, tak jako každý rok, snažili jít v souladu s životním prostředím a tak nám tady letos vyrostla stage, která je poháněná vodíkovým agregátem a namísto toho, aby vypouštěla emise v podobě oxidu uhličitého, vypouští ‘’čůrek vody’’. Je to teda dost drahá záležitost a zatím to není úplně stavěné na pohon celého festivalu, ale rozhodně v tom vidím budoucnost.