Blog

Rock For People opět zlomil rekord návštěvnosti. Akce roku?

Letošní sezónu jsme už tradičně odstartovali na Rock For People, kde máme čím dál tím větší zástup tvrdších kapel. Co vše nám vytřelo i nevytřelo zrak právě přinášíme v kompletním reportu! Pojďme na to.

PRVNÍ DEN – Ve znamení core šílenství

Stejně jako předchozí ročník i tento přinesl hned ze startu největší nálož toho nejtvrdšího, co mohl Rockáč nabídnout. Jak by asi mohl začít festival, kde vystupují i popové hvězdy? Přesně tak, Gutalax je správná volba! Toika lítala vzduchem, lidi se v ní střídali, až to dveře nevydržely. Ideální začátek velkolepého zážitku. Neméně skvělou show předvedli Fall From Everest, kteří svým vystoupením vyhráli soutěž Planetrox, díky čemuž míří na koncertní šňůru do Kanady. Velké gratulace!

Skáčeme na první zahraniční kapelu letoška – Bleed From Within. Ti dlouhodobě dokazují, že si vytvořili pevné místo na metalcorové mapě. Následně Fit For A King otvírají hlavní pódium a po nepříliš záživném koncertu ve Stormu předvedli show se vším všudy. Basák se změnil v helikoptéru a honosně známá skladba Backbreaker byla důkazem, kdo je králem screamu letošního dne. Jestli ale někdo opravdu naplno rozhýbal publikum, byli to právě Alpha Wolf. Moshpit se proměnil v bitevní pole, které bylo jen pro ty nejodvážnější. Jestli tohle někomu uniklo, tak bude mít příležitost za dva týdny na Fajtu, můžeme jenom doporučit. Na klidnější vlně jsme dojeli s Of Mice & Men. Poctivý emotivní set, který nám ale trošku zapadl v náloži, kterou jsme dostali v setech předtím.

Naši Enter Shikari, kolikrát už jsme o nich psali. Opět poctivý set, plný elektroniky, začátek s System/Meltdown nám hodně chyběl. Průstřel celou diskografií nás moc bavil, i když chyběl ikonický Quickfire Round. Nemůžeme ale zapřít, že klubové prostředí jim prostě sedí víc. Chtěli jsme odskočit ještě na Hannabie. Bohužel jsme narazili na první nepříjemnost, kterou nabízela ČT Art Stage. Je to fakt malé šapitó. Jelikož jsme přišli až v půlce setu, nebyla jediná šance se dostat dovnitř nebo alespoň na dosah kvalitního zvuku. Z doslechu ale máme info, že to bylo fakt dobré! Tak snad příště. Své si odpracovali i P.O.D., kteří se stali last minute záchranou za zrušené Bad Omens. Legendy nu-metalu si řekli o slovo ve velkém, publikum je ale přijalo spíš až při závěrečných známých songách.

Co už bylo ale mnohem větším překvapením, tak mladíci Until I Wake. Ti si odbyli svou premiéru v Česku a plnící se stan je přijal neskutečně! Lidi se bavili, až Conference stage praskala a kapela si to očividně dost užívala. První velký objev letošního RFP. Zamířili jsme také na The Prodigy. Rave to byl kvalitní, něco tam ale chybělo. Jde vidět, že postavit stage s velkolepým riderem není vše a Keith měl svou nepostradatelnou roli, kterou už nedokáže nikdo nahradit. I tak jsme si to ale užili. Závěrečnou tečkou se stali Thy Art Is Murder a deathcore v plné palbě. Po odchodu CJe to má ještě své mouchy, nejde ale říct, že by TAIM postrádali na energii. To si sedne.

První den byl tak spíše Core For People a my prosíme jen o jediné. Víc takových dnů!

DRUHÝ DEN – Velké překvapení headlinera

Startujeme opět zhurta. Dying Wish jsou jedním z největších talentů na scéně, o tom žádná. Skywalker dali opět kvalitní výkon, škoda jen že ve stejnou dobu tropili prasečinky Wargasm. Pohodový set nám dodali Against The Current, kteří potěšili hlavně fanoušky videoher. Kdo by neznal slavné Legends Never Die. U Crystal Lake ale na pohodu můžete zapomenou i po změně zpěváka. Tohle si sedlo dokonale a obavy o nástupci se tak rozplynuly během pár vteřin. Tohle chceme znovu.

Žánrově vytříbení La Dispute nám dodali trochu toho punkového přístupu a dědek Ice-T s Body Count opět vyfuckoval všechny, koho mohl. Zajímavej zážitek, pro nás ale krapet těžko vstřebatelnej. Co nám ale vyčarovalo úsměv na tváři, byl výlet do emo začátků s Underoath. Kapela, která za svou existenci prošla mnoho hudebních změn dokázala, jak to vše může pohromadě nádherně fungovat. Ať už to jsou rockové nebo metalcorové věci, ať už je to scream nebo čistý zpěv. Tohle bylo bez chyby. Neméně kvalitně navázali Parkway Drive, kteří si letos vzali pozici co-headlinera. Není to tak dávno, kdy je RFP prezentovalo jako objev a od té doby ušli PWD velkou cestu. Stejně jako při předchozích koncertech, dočkali jsme se velkolepé produkce plné pyra, výbuchů, smyčcového doplnění, stage byla v podstatě v plamenech. Je to fakt neskutečný, co dokázali vybudovat a jak úžasně to vypadá. Jen si už říkáme, že to je asi třetí stejný koncert, co jsme od nich viděli bez jediné změny. Že to ale pořád baví, o tom žádná, akorát by to už nejspíš potřebovalo změnu.

Velké rozpaky budili v lineupu The Offspring. Není se čemu divit, jejich poslední vystoupení na RFP 2016 bylo dosti utahané a nudné. Kapela už má desítky let hraní za sebou, takže asi nemůžeme čekat salta na stagi, co ale předvedli letos, nečekal asi nikdo. Jakoby celá parta okolo Dextera Hollanda a Noodlese chytla druhý dech. Bylo to zábavné, plné energie, až to většinu vystřelilo z bot. Jsme rádi, že se slova ředitele festivalu Michala Thomese opravdu potvrdily a my už můžeme také říct: „Hraje jim to skvěle!“ Večerní tečkou už byli Neck Deep a ti stejně tak po vzoru předchozího roku potvrdili, že punk opravdu není mrtvej a máme tu spoustu nových nadějí, které to zvládají náramně.

TŘETÍ DEN – Keanu je borec, Oli ale větší

Co by to bylo za ráno (reálně odpoledne, ale vstávání nám nejde), kdy bychom nezačali heavy mašinou. Dnešní rozcvičku si vzali na starost hardcoroví Counterparts a vskutku nás rychle rozhýbali. Nepolevili ani Hot Milk, kteří svým pojetím power-popu předvedli fúzi žánrů, která nás baví. Jemnost není vždycky na škodu, obzvlášť pokud ji doplní tvrdší screamy. John Wolfhookerem s death-větvičkovým logem si vzali na paškál stan Evropy, pozvali k tomu i Pam Rabbit na společnou songu Copycat. Výborný.

Premiér letos bylo opět dost, jednu takovou si odbyli i američní Red. Rocková klasika, kterou už máme ve svém hledáčku dlouho a konečně se nám naskytla ta možnost je vidět. Nemůžeme litovat, zpěvák Michael ukázal, že to s hlasem opravdu umí a poctivá píle se vyplácí. Připadali jsme si jako ve filmu. Svou první zastávku v ČR si zapsali také Hoobastank, kteří si vysloužili plnou YouTube stage. I přesto, že většina z nás zná jenom skladbu Reasons, udrželi si své publikum po celou dobu. Příjemným překvapením se stali i rapová záležitost Delilah Bon, co nás ale už moc nepřesvědčilo, bylo vystoupení Royal Republic. Ono je to vlastně fajn, ale stačí vám to vidět jednou, možná dvakrát. Moc nového se jinak nedozvíte a všechno to zní vlastně tak trochu stejně.

Opravdu tam byl! Ten, na koho všichni čekali. Keanu Reeves. Ten brnkal na bassu v kapele Dogstar a klidnou show nás přenesl do druhé půlky dne. Klidnou doslova, ono ale asi nikdo nic víc neočekával. S langošem vzadu se to poslouchalo příjemně. Další zajímavou akvizicí se stala Avril Lavigne. Jeden z dalších check-up vystupujících, které vlastně chceš vidět, ale moc nevíš proč. Nakonec se z toho vyklubalo fajn překvapení, a i ti nejvrdší si zakdákali staré dobré klasiky, které na nás v mládí chrlilo Óčko. Co už nás ale vyneslo do božích výšin, byl příchod Shadow of Intent. Jestli jsme něco z předchozích tvrdých kapel považovali za strop všeho, tohle ten strop doslova rozbilo na kousky. Deathcore v té nejsurovější podobě, který nás vrátil zpátky do reality, kterou tak milujeme. Své odvedli také Ic3peak a poslali velké fuck off směrem na východ. Experimetální, ale víc než dobré. Poctu svému původu donesli Alien Weaponry. Kořeny na Novém Zélandu a držení tradic místních opět dokázalo, že si najde své posluchače i na druhé straně světa a i když letíte tisíce kilometrů, dojde na vás tisíce lidí. I když vám nerozumí ani slovo, vše propojí hudba a to bohatě stačí.

Když se vrátíme do roku 2019, kdy na RFP vystoupili Bring Me The Horizon, měli jsme opět značné obavy, jak to dneska dopadne. O to víc po odchodu Jordana Fishe. Zvládne to Oliver Sykes opět vzít na sebe? Ano, zvládne. Od první do poslední sekundy jim to hrálo neskutečně. Průstřel hlavně tvrdší tvorbou dodal ten pravý zážitek, který jsme od nich dlouho očekávali a konečně se ho opět dočkali. BMTH opět dokazují, proč vládnou nad svým žánrem. Vše doplněno o promyšlenou produkci, která dodala celému vystoupení celistvost a člověk si sem tam připadal, že kouká na film. Nebo vlastně hraje hru, jak svůj set na začátku prezentovali. Dojemné chvilky jsme zažili i se Sum 41, pro které tohle byla nejspíš poslední zastávka v ČR. O to víc ceníme, že nebyl čas na slzy, ale pořádnou párty. O slovo se přihlásili také experimentální Missio, ale rave patřil hlavně závěrečným Brutalismus 3000. Jestli vám něco rozkopne hlavu takhle k večeru, je to přesně tohle. Ať už člověk poslouchá cokoliv, nakonec stejně skončí tady a nechá si vybít mozek z hlavy. Náramné zakončení.

ČTVRTÝ DEN – Objevy a zlomené beaty

Dobře, dnes jsme se chvilku váleli a šli na program až na třináctou hodinu. Tam už ale žhavili struny naši milovaní The Truth Is Out There. A ne jen námi opěvovaní, jelikož i čtvrtý den v takto brzkých hodinách dokázali z velké části naplnit třetí největší stage. TTIOT jsou jistota, kterou si nenecháme ujít nikdy. Hned po nich jsme dostali také speciální set Petra Spáleného, který potěšil nejen důchodce, ale i mladou generaci, která už tradičně rozjela mosh i circle pit na nejznámější písničky tohoto velikána. Pár dní před festivalem se v lineupu ještě nacházela „Zdena“ a nám to dávalo otázku do hlavy, co se vlastně bude dít. Byl to secret set. A ne jen tak nějaký, dorazili art rockoví Palaye Royale, které české publikum miluje. Osladili si tak příjezd do ČR před svým koncertem v Brně na závěrečné RFP afterparty.

Následovala legenda ze stáje Slayer, samotný Kerry King. Asi málo kdo by tento set čekal právě na Rockáči a jednalo se v podstatě i o jediné thrash metalové vystoupení, ale i tak si našlo své publikum. Kerry do toho řeže stále jako by ho nebylo a to nás baví. Moc pěknej zážitek i když na trochu netradičním místě. Co nás ale vystřelilo z trenek bylo angažmá Solence, kteří umí pracovat s publikem jako málo kdo. Tady nebylo o čem, šílenej výkon v podání těchto mladíků a za nás si odnáší plné hodnocení. Na emotivní vlně nás odnesli emaři Casey, kteří měli lidí dost po skromnu, o to intenzivnější zážitek to byl pro ty, kteří do šapito dorazili. Pozadu nebyli ani The Darkness, kteří prokázali rodinné kvality hlavně za bicími, kde sedí syn bicmana z Queen. Celé kapele to ale šlapalo skvěle a pokud hledáte kvalitní rock, tady určitě nešlápnete vedle.

Jediné, výrazně corové vystoupení dne nám doručili maskovaní borci z Aviana a byl to nářez se vším všudy. Šlo vidět, že nám ten den moshpity celkem chyběly, o to více násilí jsme se tady dočkali, škoda jen výrazné limitace ČT Art Stage, to se ale nedá nic dělat. Užili jsme si to maximálně, jak to jen šlo. Tou dobou už začínal show na hlavní Yungblub, který byl druhý obávaný headliner. Ten den ale přesvědčil každého, že na to má a ani k tomu nepotřebuje miliardu světel a ohňů. Yungblud dokáže zažehnout pódium i sám sebou. Mimo jiné si s ním zahrál i fanoušek Šimon, který od něj následně dostal kytaru. A co víc, byl osloven samotnými organizátory a vystoupí na RFP2025 se svým vlastním projektem. Jeden moment dokáže člověku změnit život a ten se právě stal. Těšíme se!

Náš headliner byl ale pro tento den jasný a tím byli Pendulum. Směs zlomených beatů, masivních riffů a dropů nás dostal do kolen. Moshpity se rozjížděly po celé ploše a tato anglická banda tak ukázala, proč jsou vzorem pro snad všechny elektronické kapely. Tohle nemělo chybu a my děkujeme za tento velkolepý zážitek. Vše zakončil Redzed a my už jen smutně vyhlížíme další ročník.