Čirá radost z naděje na Rock For People
Začátkem léta už někteří z nás ani nedoufali, že se dočkáme aspoň zmenšené verze Rock For People. Ve Festivalparku probíhaly menší koncerty pod názvem Léto v parku, které lákaly na interprety tuzemské scény a pohodovou atmosféru v připraveném šapitó. Nakonec jsme se ale dočkali, byla oznámena edice „Hope“ a my tak mohli začít balit kufry. A že bylo na co se těšit!
0. den (večírek pro nedočkavé)
Kdo jezdí na RFP pravidelně, tento den velmi dobře zná. Nadšenci se scházej už den před festivalem, paří na první kapely a vyprazdňují první bečky piva. Letošek byl ale speciální v tom, že program měli na starost sami návštěvníci, kteří si mohli dovézt třeba kytary a rozjet show dle své libosti. Milé překvapení byla i návštěva Márdiho, který přišel zabrnkat pár svých fláků z Vypsané fiXy. Dostavil se i ředitel festivalu Michal Thomes a prohlásil festival za zahájený.
1. den
Brána otevřena, jde se kalit. Naše první kroky míří na velmi dobře známé The Truth Is Out There. Jako vždy se jednalo o energickou záležitost, proloženou klidnějšími pasážemi, jak jsme na to od kluků z Ostravy zvyklí. Ti prostě nikdy nezklamou a i když byly teprve tři hodiny odpoledne, už se rozjížděly první pity. Po obhlídce areálu a doplnění sil nás čekala další česká záležitost a to pražští John Wolfhooker, kteří se na festival dostali teprve týden před začátkem festivalu jako náhrada za zrušené JC Stewart. Na pódiu se objevil i Ben Cristovao při společném songu Tidal Wave a oživil už tak výbornou show. Další už přicházely zahraniční hvězdy, první se představili švédští Imminence, hrající na pomezí metalcoru a post-hardcoru, které doplňují o housle. Málo kdo dokáže sladit takové množství melodií do jedné funkční jednotky, jako právě oni, což dělá jejich show zase o něco unikátnější. Dočkali jsme se i podání nových písniček Temptation a Heaven In Hiding, které nás tak navnadili na další materiál z jejich produkce. Oddychnout jsme si pak mohli na Halflives, kteří dorazili z Francie a se svým alternativním rockem dokázali rozskákat většinu davu. Bohužel ke konci setu se přišla podívat i bouřka, která na chvíli přerušila produkci a vyhnala lidi do úkrytů. Nejednalo se ale o velký problém, vše přešlo během dvaceti minut a na hlavní stage už začínal objev letošní Eurovize, Maneskin. Ačkoliv fanynky ječely jak smyslů zbavené a očividně si koncert velmi užívaly, nemůžeme se zbavit pocitu umělosti. Set obsahoval spousty coverů na známe songy, které lidi sice baví, ale prostě nejsou jejich. Možná byl výbuch okolo této kapely až moc velký a ta teď nemá pořádně z čeho brát, což ji ubírá na kvalitě a čerpá hlavně ze své extravagantnosti. Jedno je ale jisté, show dělat umí a snad za rok nebo dva si budeme moct užít i převážně jejich tvorbu, musí ale tak udržet plamen, který letos zažehli. Přesouváme se tak na druhou stage, kde už začíná náš metalcorový headliner dne, kterým byli Landmvrks. Okamžitě se rozjelo peklo, které nám hned zlepšilo náladu. Metalcore nadšenci moshovali hlava nehlava, bahno lítalo vzduchem, vše v neskutečných obrátkách. Frantíci tak potvrdili, že svůj růst si zaslouží a my jim přidělujeme nejlepší koncert dne. Dále už nás čekala rocková klasika v podání Mando Diao a jak je tomu v letošním létě zvykem, zakončení s Redzedem, kterého poslední dobou můžete potkat skoro všude. První den tak dopadl i přes krátký déšť nad míru výborně, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká zítra.
2. den
Jak už tomu bývá zvykem, vše začíná těžkým ránem. Suška v hubě je skoro nevyhnutelná, bordel v žaludku taktéž, což vede kolikrát ke zvláštnímu jevu, kdy piva začnou nahrazovat malinovky. Po prohození sprchou nebo aspoň umyvadlem jsme ale připraveni začít nový den a vyrážíme tak vstříc dalším zážitkům. Pod pódiem stojíme už po obědě a s Lighthouse Keeper otvíráme, první pit, do kterého se vrhá i samotný screamer. Na to, že lidi ještě rozlepovali oči po ránu, tak kapela nechala venku vše a nám se tak dostali do playlistů. Nezaostávali ani Brando´s Eyes, pohybující se okolo post-hardcoru říznutým dalšími příbuznými žánry. Laťka tak byla nasazená velmi vysoko už v brzkých hodinách a nemalé očekávání jsme měli i do těch pozdějších, kdy na nás čekal převážně německý lineup. Už je to dost dávno, kdy jsme naposledy viděli Annisokay, tehdy ještě v ostravském Barráku, prezentující desku Devil May Care pro pár lidí. Od té doby kapela dost vyrostla, otázkou byla i výměna screamera, ale po letošním vystoupení jsou všechny obavy pryč. I přes technické problémy a velké horko si kapela dokázala udržet dav v pohybu a úsměvy na tvářích. Rudi předvedl, že za Davem na pozici screamera rozhodně nezaostává a předvedl možná i víc, než známe z nahrávek. V podobném duchu se linulo i vystoupení Venues, kde jsme si mohli užít i ženský vokál. Kapela má před vydáním nové desky, která vyjde už koncem srpna a určitě stojí za pozornost. Žánrově jinde ale přesto přesvědčivě zněli i další Leoniden, zvládající roztancovat i nejzarputilejší jedince na své neobyčejné pojetí indie rocku. Na druhý pokus jsme po FajtFestu okusili i show Ghostkida, který už zněl o něco přesvědčivěji. Kapela působila víc sehraněji, dočkali se i lepšího zvuku a Sushi předvedl i pig squeal. Paradoxně je ale dost možná nejslabším článkem právě Sushi, který ne vždy zvládá své části na čistém vokálu. Následující program už se linul v poklidnějším duchu, nejdříve nás poctili návštěvou američtí Missio, kteří si konečně mohli nahradit zrušený pražský koncert z minulého roku. Jednalo se o jednu z opravdu mála možností, kdy vidět americké umělce v Evropě. Headlinerem večera se stali The Hives, rozhazující energií všude okolo a s dobrou komunikací s publikem. No, možná těch keců bylo někdy až moc, zejména na konci při představování kapely a pomalu každého druhého z publika. I tak mohli jen těžko někoho zklamat. Poslední vystoupení festivalu a pro mnohé možná i nejočekávanější. Někoho tak speciálního, jako je zpěvačka Skynd se svým doprovodem, budete hledat opravdu těžko. Koncert se proměnil až v menší divadlo, vyprávějící příběhy těch nejhrůznějších zločinů. Emotivní, strašidelné, ale i obdivuhodné, jak to celé může dohromady fungovat. Za nás vrchol večera a úžasná tečka za celým programem.
Tolik naše pocity k programu hlavně pro vyznavače tvrdší hudby. Na festivalu se dále představili De Staat, Pabst, Ikan Hyu ale i tuzemští zástupci jako I Love You Honey Bunny, Evelynne nebo The Silver Spoons. Mimo to jsme se dočkali i karaoke stage, která se k večeru měnila v silent disco.
Specialitou a světovou premiérou byla třetí stage H2BASE, poháněna čistě vodíkem, na které se odehrávaly stand-upy, diskuse, workshopy a spoustu dalšího doprovodného programu. Celkově festival hodně „zezelenal“, po celém areálu se třídil odpad nebo se používalo šetrnější nádobí, kelímky už jsou samozřejmostí, vratné zálohy se ale vybíraly třeba i za PET lahve nebo plechovky. Festival si poprvé okusil i formu cashless placení, která taktéž proběhla bez problémů a nejspíš se jedná o budoucnost, která bude zavedena téměř všude.
Nechyběl samozřejmě ani velký výběr jídel, jak pro masožrouty, tak pro vegany nebo vegetariány, stejně tak to bylo s pitím, kterého bylo všude dostatek od vody, ovocných šťáv, birellů, po velký výběr drinků. Oceňujeme i formu, kdy festival nezůstal u jednoho druhu piva, ale pozval více velkých i lokálních pivovarů. Plzeň, Radegast, Mustang, Klenot? Všechno bylo.
Nezbývá než konstatovat, že za tři měsíce příprav se povedla organizačnímu týmu předvést neskutečná práce, která přinesla své ovoce a nám se tak opět mohl přiblížit pocit normálního života. Tím to ale nekončí, už během festivalu byli oznámeni headlineři na plnohodnotný ročník 2022, kterými budou Biffy Clyro, Royal Blood, Fall Out Boy a Green Day. Festival tak bude poprvé čtyřdenní a jak řekl ředitel Michal Thomes: „Ten další ročník, ten už prostě musí být!“
5 metlošů z pěti.
PS: Další kapely budou oznámeny hned zítra, tedy 19.8. v 10:00!
Foto & recenze: Peeto
No Comments