Blog

FajtFest dotáhl klenoty metalové scény

Kouzelné místo na kopci, které budí respekt a probouzí zábavu plnou breakdownů. Ačkoliv oproti velkým festivalům může působit jako trpaslík, svou pozici na metalové mapě si neúprosně drží a to nejen na tuzemské scéně, ale i té mezinárodní. FajtFest navíc letos dokázal, že zvládne i náročné situace nevyzpytatelného bookingu. Letos přišli o dva headlinery, ani tak ale neztratili zápal a dotáhli další zajímavá jména. Jak to na kopci vypadalo si řekneme v tomto reportu!

Legendy se vrací

Jestli je něco, co Fajt ukazuje dlouhodobě, tak je to vděk těm, kteří byli u jeho zrodu. Legends day v podání ostřílených kapel, které si svoje místo na kopci našli už před dávnými lety. Letos jsme se této pre-party dočkali v chillout zoně, která se paradoxně proměnila v místo plné poga a pitů. Svůj set si tu vystřihli Straight a Status Praesents, kteří připravili podium pro české numetalové krále, Cocotte Minutte. Zeller si podmanil v podstatě celý stan i jeho okolí, jelikož se do něj ne všichni vešli. Nechyběla wall of death, kterou si hlavní tvář Cocottů zorganizovala na výbornou. Další legenda FajtFestu Fuxo si vystřihl set se svými Head2down. Mimo to se chopil i role moderátora na následující dny a šlo mu to neskutečně.

Otcové metalu za doprovodu moderny

První oficiální den už tradičně začaly mladé naděje CZ/SK scény. První dávku jsme dostali s Metalphetamine, další dodali Something Like. Co nás dost nadchlo, bylo vystoupení mladých Valmezáků Newspeak a jejich úderný metalcore. Na pódiu působili dost sebevědomě a určitě to byl zážitek, který bychom si rádi zopakovali. Následný hardcore mashup odstartovali angličtí Groove Street, neostyšně v něm pokračovali Cut Throat a velké zakončení si vzali na starost brazilští Worst, kteří už dlouhodobě dokazují, že kapely Jižní Ameriky tohle prostě umí. Poctivá mlátička bez špetky soucitu, tak to má být.

První slot pro sebe ukořistili Samurai Pizza Cats, kteří drží vlajku někde mezi Eskimo a Electric Callboy. Klidnější metalcore doplňují breakdowny a samozřejmě nemůže chybět ani nafukovací pizza. Ta se stala hlavní obětí moshpitu, jelikož se na ni surfovalo jak na lidech, tak na zemi, dokud naposled nevydechla. Pro nás to ale bylo jasné znamení, že tady nuda nebude. Na melancholičtější notu zahráli Erra a jejich progresivně laděný metal, kterému se nedalo moc co vytknout. Krása střídala nádheru, nekonečné riffy talentovaných instrumentalistů a čisté i scream vokály. Aspoň trošku jsme si oddechli na následujících Alpha Wolf, kteří stejně jak na Rockáči započali breakdown šílenství velkého rozměru. Slabší počet lidí přihrál tak mosherům, kteří měli dost prostoru ukázat, co v nich je.

Pár dní před festivalem se na kopec donesla nešťastná zpráva o neúčasti Sick Of It All z důvodu vážných zdravotních problémů. Booking tým tak začal makat na maximum a nakonec dokázal nemožné. Na kopci se ukázali Agnostic Front, kteří pro některé lidi byli dost možná ještě větším zážitkem. I přes svůj věk jim to pořád hraje úžasně a energie jim rozhodně nechybí. Vokály možná chvilkami haprovaly, což se ale není čemu divit po celé evropské tour. I tak se ale nebáli skočit mezi lidi a vytvořit tak nezapomenutelnou atmosféru. Závěrečná party ve Skibaru následně patřila coverbandu SOAD a DJ Pytrimu.

Těžká kladiva a progresivní úlet

Budíček volal, první kapela už v 11 hodin. Hned z úvodu nás čekalo milé překvapení v podobě Black Row, mladé české kapely, která si dala za cíl vrátit numetal na vrchol. Pěkný úvod a pro nás další kapela do dlouhodobého hledáčku. Následoval slovenský nájezd ve složení Breaking The Tarot, Sinner Self a kvalitativně nejvýraznějších Abyss Above. Nájezd exotických kapel odstarovali izraelští Brcds, kteří se prezentovali dobrým metalcorem, ale krapet moc statickým vystupováním. Úplným opakem pak byli mexičtí Ace Kool. Maskovaní jezdci se rozhodli, že na stage nechají vše a tak taky udělali. Úžasným kontrastem takových bojovníku je, když po koncertu prochází mezi lidmi a rozdávají fotky a úsměvy. O tom to je.

Následovali matadoři české scény The Truth Is Out There, na které si zajdeme snad vždycky a všude. Čekali jsme mírně tvrdší set a ten jsme taky dostali, což nás velmi potěšilo. I přes technické problémy na začátku jsme si mohli opět užít v plné parádě třeba Lizard Skin nebo A Man Of His World. Následovali Black Sonic Pearls a první female fronted kapela Dying Wish. Z těch jsme posledně moc nestihli a o to víc jsme se na ně těšili teď. Naprosté nadšení vokalistky Emmy Boster nás naplňovalo štěstím a o kvalitním podání jejich tvorby ani nemluvě. Ne nadarmo se říká, že se jedná o jednu z největších komet dnešní doby.

Následně se o své slovo přihlásila nová kapela Rya Kinoshity, bývalého zpěváka z Crystal Lake. A tady tomu nebylo o moc jinak. Ryu dokázal, že zvládá jak roli screamera a zpěváka, tak kvalitního instrumentalistu. Japonská nespoutanost tady byla znatelná a rádi vidíme, že zpěvák takového kalibru se neztratí nikde. Ještě tvrdší náraz jsme zažili s Harms Way a jejich hardcorovou detonací. James Pligge a jeho nezaměnitelné pohyby úřadovaly a při pohledu na něj je všem jasné, že tohohle chlapa chcete na stage nasrat… Ale pod ní už moc ne. Jestli tenhle týpek není půlku dne ve fitku, tak už nevím kdo.

Nejspíš nejočekávanější dvě kapely celého festivalu se sešly hned za sebou. Prvními byli inovátoři Tallah. Než Justin vběhnul na stage, předal své cenné vokální zkušenosti i ve workshopu s fanoušky a za tohle sezení dáváme Fajtu velký palec nahoru. Že právě Justin má to právo vokálového učitele dokázal hned vzápětí na stage a za nás se stal dost možná nejvýraznějším vokalistou celého festivalu. Pozadu nebyla ani kapela, která dala společně s ním dohromady úžasnou dávku až úchylně dobře organizovaného chaosu. Hned na to navázali britští While She Sleeps, které už jsme viděli nesčetněkrát, přesto nás dokážou stále překvapit. Na kopec dovezli novou desku, ze které rovnou střihli pár songů a mimo to dali prostor i své crew, která měla možnost si na stage několik minut zahrát na jejich nástroje. Takové gesta jen dokazují, jak důležití jsou fanoušci a lidi okolo pro tuto kapelu.

Hlavní stage uzavírala další cover kapela Bizkit Park, která mixuje ty největší hity těch nejznámějších kapel. Ačkoliv takovým kapelám příliš neholdujeme, tady můžeme konstatovat, že to šlo opravdu dobře a jako závěr to bylo super. Ve Skibaru se poté představili lokální Stellaris, kteří ale svým secret setem poměrně nešťastně odstrčili závěrečnou pouštěčku Klubovny. Ani to ale neubralo na náladě a kalilo se až do ranních hodin.

Female fronted kapely a nespoutaná energie

Závěrečný den odstartovali meme nadšenci a hned nám zvedli náladu. Meinkraft svoji prezentaci staví na krabicích, což možná může vypadat krapet stupidně, ale taky zábavně. Navíc hudba jim očividně dost jde, doporučujeme omrknout. Následovali Cryout a návrat Meresiew. Mezi další exotické záležitosti patřili italští Aasar a nám už dobře známí ukrajinští Space Of Variations. Tato kapela je pro nás už stálicí a čekali jsme na jejich vystoupení na kopci už dost dlouho. A stálo to za to, energický mix metalcoru a elektroniky jim šlape opravdu naplno. Méně výrazní pro nás se stáli The Human Veil, ale zpátky na nohy nás postavila další female fronted kapela Blood Command z Norska. Hudebně velmi zajímavá akvizice, co nás trošku vyvedlo z míry byla prezentace zpěvačky Nikki, která s natřásáním zadku trošku působila inspirací z filmů pro dospělé. Svou premiéru si na kopci vysloužil i čeští Shogun Tokugawa.

Svůj post si v lineupu našel i dánský zástupce v podobě Ghost Iris. Při klubovce jsme vždy viděli nekompromisní přístup, který nám tady trochu chyběl. Že to je ale pořádný náklad, to je bez debat. Člověk se až trochu bojí, že mu ta baseballovka přiletí do ksichtu. Mezi dalšími se ukázali Ithaca, talentovaná core kapela z Anglie v čele s Djamilou. Ta svým screamem působí někdy moc monotónně, ani tak ale nezaostává mezi zbytkem kapel a své místo si tu právoplatně najde.

Francouzští Black Bomb A jsou už jiná písnička. Neskrývaje 30 let kapely jde vidět, že stejně jako první den Agnostici jsou to pořád skvělí hráči. Tancovačky takové kvality nás baví. Na podobné notě se ukázali také Unearth a svou konzistencí nás také baví už dlouhé roky. Poctivý starý core, který byl u zrodu toho všeho. Naopak úplnou novotou se prokázala superkapela Better Lovers, složená z muzikantů The Dillinger Escape Plan a Every Time I Die. Hardcore v trochu složitější formě jsme ale měli trošku problém překousnout i když to měla za vinu spíše únava z předchozích dnů. Každopádně zajímavá kapela, která by nám na klubovém solo koncertu mohla sednout mnohem víc. Závěr nám krapet zapršelo, ani to ale neodradilo Tchert k maximálnímu výkonu. Tohle prostředí jim naopak sedí jak prdel na hrnec. Symbolicky pak zakončil celý festival Fuxo se svou další kapelou Narijuana.

Celý FajtFest nás už tak tradičně zahrnul krásnou atmosférou, a ještě krásnějším prostředím. I přes slabší účast, na které se nejspíš podepsala hlavně změna hlavních jmen se jednalo o zážitek, na který budeme určitě vzpomínat. Navíc už teď máme potvrzeno, že na dalším ročníku se ukážou Clawfinger a Sick Of It All, kterým přejeme brzké uzdravení!